OPĚRNÁ SOUSTAVA KOST vzniká osifikací (kostnatění). Jsou kosti dlouhé (např. stehenní), krátké (např. zápěstní), ploché (např. lopatka) a nepravidelného tvaru (např. dolní čelist) Na povrchu kosti je okostice (periost), na vnitřní straně endost. Kostní tkáň je kompaktní, neboli hutná (= na povrchu kosti, vytváří vrstvy (lamely), které jsou uspořádány do osteonů) a houbovitá (vytváří sítě uvnitř kosti). Kostní dřeň dlouhých kostí je u dětí červená, postupně asi do 20. roku se změní ve žlutou a na stáří mizí a má barvu šedou, takže v dospělosti se krvinky tvoří v kosti hrudní, v obratlích a žebrech.                                                                        OSIFIKACE = proces kostnatění. desmogenní (endesmální) = z vaziva; nejprve je kost vláknitá a potom spongiózní; kosti obličejové chondrogenní = z chrupavky; perichondrální (z perichonria = obal chrupavky) nebo enchondrální (osifikační jádro vzniká uvnitř chrupavky) Osifikační proces: osteoblasty = tvoří vazivo, které se mění v osteoid, a osteoblasty v této hmotě uváznou osteocyty = typické kostní buňky, vznikají z nepohyblivých osteoblastů osteoklasty = odbourávají kost   Kost roste apozicí = přikládáním novotvořené tkáni ke starším. Růst kostí do délky = mezi epifýzami a diafýzou je růstová chrupavka = fýza (růstová ploténka, zaniká okolo 18. roku); dlouhé kosti mají dvě fýzy, ostatní jednu fýzu. Růst kostí do šířky = hluboké části okostice a endostu; aby byl zachován tvar a proporce, je proces doplněn odbouráváním kosti (rezorpce) pomocí osteoklastů                                                                       OKOSTICE (periost) je hustá vazivová blána, pokrývající kostní tkáň po celém povrchu kromě míst spojů s vazy svalů a chrupavek. Na většině míst ji lze odloupnout. V periostu jsou uloženy osteoblasty, které hrají klíčovou roli při regeneraci kosti.  Skládá se ze dvou částí: povrchová část (fibrózní) = podélně uspořádané husté svazky vláken hluboká část (kambiová) = méně pravidelně uspořádané řidší vazivo, obsahuje cévy pronikající do kosti skrz Volkmannovy kanálky                                                                       SPOJENÍ KOSTÍ (junctura) = místo, kde se dotýkají dvě nebo více kostí  pevné (vazivo - švy na lebce, chrupavka - žebra, kostní tkáň - pánev ze tří kostí) nebo pohyblivé (kloub) plynulé (spojení pojivem) nebo dotykem (kloubní)   Kloub (articulatio)  = spojení dvou a více kostí, které se v pouzdře dotýkají chrupavkami na styčných plochách, které mají zpravidla tvar kloubní jamky a kloubní hlavice. Ty jsou uloženy ve vazivovém kloubním pouzdře. Kloubní dutina (štěrbina mezi chrupavkami a dalšími útvary) je vyplněna synoviální tekutinou, která je produkována kloubním pouzdrem. Kloubní vazy (ligamenta) zesilují pouzdro a ovlivňují kloubní pohyby. Meniskus jsou chrupavčité části vložené mezi kloubní jamku a hlavici - odlehčení). Podle složitosti se dělí na kloub jednoduchý (dvě kosti) a složitý (více jak dvě kosti). Podle tvaru styčných ploch se dělí na kulovitý, elipsovitý, sedlový, válcový, čepový...                                                                       PÁTEŘ je nosnou oporou těla, je složena z obratlů (vertebrae), mezi kterými jsou meziobratlové ploténky (discus invertebralis), aby se zabránilo narážení obratlů o sebe: 7 krčních (cervikální, C1 - C7) 12 hrudních (torakální, Th1 - Th12) 5 bederních (lumbální, L1 - L5) 5 křížových (sakrální, S1 - S5) 4-5 kostrčních (Co1 - Co5) Nosič (atlas) a čepovec (axis) mají jiný tvar než ostatní obratle. Na nosiči sedí lebka, na čepovci je zub, kolem kterého se otáčí nosič. Zakřivení páteře: lordóza = zakřivení dopředu, krční a bederní oblast kyfóza = zakřivení dozadu, hrudní a kostrční oblast skolióza = zakřivení do strany                                                                       HRUDNÍ KOŠ = hrudník (thorax) se skládá z hrudní kosti (sternum) a žeber (costae). Žeber je 12 a dělí se na tři skupiny: 7 žeber pravých (jsou spojeny chrupavkami ke kosti hrudní), 3 žebra nepravá (jsou spojeny chrupavkami mezi sebou) a 2 žebra volná (končí volně ve svalech břišní stěny).                                                                      DOLNÍ KONČETINA = tvořena pánevním pletencem a volnou dolní končetinou (stehenní, čéška, kosti bérce - hlezenní a lýtková, kosti nohy - zánártní a nártní a prsty). Pánevní pletenec (pánev = pelvis; dvě poloviny; u žen větší a širší): srůst tří kostí - kyčelní (os ilium), sedací (os ischii), stydká (os pubis) kost křížová (os sacrum) Volná dolní končetina: kost stehenní (femur) = největší a nejsilnější kost v těle čéška (patella) = součást kolenního kloubu (nejsložitější kloub) kost holenní (tibia) = mediálně vepředu, silná kost kost lýtková (fibula) = laterálně vzadu, tenká kost kosti zánártní (ossa tarsi)  = 7 zánártních kůstek - patní (calcaneus), hlezenní (talus), loďkovitá, krychlová, 3 kosti klínovité kosti nártní (ossa metatarsi) = 5 nártních kůstek - označují se I, II, III, IV, V kosti prstů nohy (ossa digitorum pedis) = palec má dva články, zbytek tři články                                                                       HORNÍ KONČETINA = tvořena pletencem lopatkovým a volnou horní končetinou. Lopatkový pletenec: lopatka (scapula) kost klíční (clavicula) = spojení s lopatkou a hrudní kostí Volná horní končetina: kost pažní (humerus) kost loketní (ulna) = malíková strana kost vřetenní (radius) = palcová strana kosti zápěstní (karpální; ossa carpi) = 8 kostí (hrášková, trojhranná, poloměsíčitá, loďkovitá, trapézová, trapéziová, hlavatá, háková) kosti záprstní (metakarpální; ossa metacarpi) = 5 kostí číslovaných I, II, III, IV, V prstní články (ossa digitorum manus) = palec má dva články, zbytek tři články                                                                       LEBKA Neurocranium = oblast obklopující mozek kost čelní (os frontale) kost temenní (os parietale) = párová kost kost spánková (os temporale) = párová kost kost týlní (os occipitale) kost čichová (os ethmoidale) kost klínová (os sphenoidale) = párová kost Splanchocranium = obličejová oblast horní čelist (maxilla) = párová kost dolní čelist (mandibula) kost slzní (os lacrimale) = párová kost kost nosní (os nasale) = párová kost kost lícní (os zygomaticum) = párová kost kost patrová (os palatinum) = párová kost kost radličná (vomer) jazylka (os hyoideum) = nasazená na výběžek spánkové kosti, na které visí hrtan   Lebeční švy: šev korunový (věncový) = temenní + čelní šev šípový (sagitální) = temenní šev lambdový = temenní + týlní šev šupinový = temenní + spánová                                                                        POHYBOVÁ SOUSTAVA Svaly jsou schopné kontrakce a relaxace, přeměňují tak chemickou energii v kinetickou. příčně pruhované = inervace mozkomíšními nervy, mnohojaderné, ovladatelné vůlí hladké = inervace vegetativními nervy, jednojaderné, neovlivnitelné vůlí srdeční = stálá rytmická aktivita, jednojaderné úseky spojené přepážkami Největší sval je  sval hýžďový (gluteus maximus) a nejmenší je třmínkový sval (musculus stapedius).                                                                      Kosterní sval je složen ze svalových vláken, které po 10 - 100 tvoří snopečky, jsou obaleny sarkolemou (plazmatická membrána), uvnitř je sarkoplazma (cytoplazma), sarkozómy (svalové mitochondrie) a sarkoplazmatické retikulum (hladké ER) a myofibrily, které se člení na sarkomery a jsou složené z aktinu a myozinu. Snopečky tvoří snopce. Sval je potažen povázkou (fascie) a na obou stranách přechází ve šlachu. Nejširší část svalu je svalové bříško. Hladké svalstvo nelze ovlivnit vůlí, je z jednojaderných protáhlých buněk. Aktinová a myozinová filamenta probíhají šikmo přes buňku nebo tvoří sítě, nejsou uspořádána v sarkomery. Nemá nervosvalové ploténky, je ovlivňováno vegetativním nervovým systémem a hormony (oxytocin, adrenalin, noradrenalin, serotonin - trávicí trakt). Tvoří stěny některých orgánů, útrob a cév (kromě kapilár). Srdeční svalovina je tvořena píčně pruhovanou svalovinou srdeční, jejíž buňky se nazývají kardiomyocyty a dělí se na dvě skupiny - ty, které způsobují kontrakce (pracovní myokard) a takové, které autonomně vytvářejí vzruchy a rozvádí je po srdci (převodní systém srdeční).                                                                      Svalová kontrakce = po podnětu na nervosvalové ploténce (synapse mezi motorickým neuronem a svalem pomocí acetylcholinu) dojde k uvolnění Ca+ ze sarkoplazmatického retikula do sarkoplazmy. Kalcium váže troponin a ten odkryje aktivní místa na lehkých filamentech (aktinové vlákna) a vznikne vazba mezi aktinovými vlákny a myozinovou hlavicí.

OBĚHOVÁ SOUSTAVA KREV = tekutá tkáň s krevními elementy v krevní plazmě. Má mnoho specifických funkcí, které zajišťují homeostázi (stálost vnitřního prostředí organismu, například teplota, hodnota pH, koncentrace iontů atd.) transport - přenos dýchacích plynů, živin, hormonů, vitamínů, zplodin metabolismu) termoregulace udržování acidobazické rovnováhy = stálost pH účast na imunitních reakcích zástava krvácení a srážení krve Hematokrit je podíl erytrocytů na celkovém objemu krve; mezi erytrocyty a plazmou je ještě malinká vrstvička leukocytů a trombocytů. Udává se v procentech (muži 44%, ženy 39%).                                                                        ERYTROCYTY = červené krvinky; cca 7 μm velké bezjaderné buňky vznikající v kostní dřeni diferenciací z kmenových buněk; hlavní součástí je hemoglobin (červené krevní barvivo; molekuly globinu a hemu, který obsahuje iont železa). Životnost erytrocytu je cca 120 dní, potom putují do sleziny, kde jsou tamními makrofágy zničeny. LEUKOCYTY = bílé krvinky se dělí na granulocyty (mají v cytoplazmě granula a segmentované jádro) a agranulocyty (nemají granula). Granulocyty (cca 70% leukocytů) Neutrofily = protiinfekční obrana; faogytóza (mikrofág); 60-70% leukocytů; životnost 6-12 hodin v krvi a 4-5 dní v tkáních Eozinofily = vypouštějí látky toxické pro parazity a alergie; 2-4% leukocytů Bazofily = vznik alergické reakce, podílejí se na ničení parazity; obsahují histamin a heparin; 1% leukocytů Agranulocyty (cca 30% leukocytů) Lymfocyty = B-lymfocyty (protilátky - imunoglobuliny) a T-lymfocyty (buněčná imunita, cytotoxické látky) Monocyty = profesionální fagocyty, diferencují se na makrofágy TROMBOCYTY = krevní destičky jsou bezjaderné fragmenty cytoplazmy megakaryocytů a hrají nepostradatelnou roli v zastavě krvácení - vazokonstrukci (stažení cév), hemokoagulaci a opravě cév. 2/3 jsou v krvi a 1/3 ve slezině. Žijí 9 - 12 dní a většina zaniká tak, že je pohlcena endotelem cév. KREVNÍ PLAZMA je nažloutlá tekutina, tvořící asi 55% krve (2,8 - 3,5 l), obsahuje vodu (90%), proteiny (albuminy, globuliny, fibrinogen), hormony, glukózu, živiny, minerály (ionty), vitamíny, tuky, močovinu, cholesterol; pH cca 7,4.Plazmatické bílkoviny plní transportní a další funkce: Albumin se vytváří v játrech a podílí na udržování osmotického tlaku plazmy, je to nejdůležitější transportní protein a plní proteinovou rezervu organismu. Globuliny se dělí na podskupiny  α1, α2, β1 (transferitin), β2 (fibrinogen) a γ (imunoglobuliny).                                                                        Všechny krevní elementy jsou tvořeny v kostní dřeni z pluripotentních kmenových buněk. Polovina zůstává v dřeni kvůli dělení, ze zbytku se diferencují určité krvinky a jsou tak unipotentní. Erytropoéza = vývoj erytrocytů Trombopoéza = vývoj trombocytů, vznikají jako odštěpky zralých megakaryocytů Leukopoéza = vývoj leukocytů                                                                       Hemoglobin se skládá ze 4 podjednotek, z nichž je každá tvořena globinem a hemem. Umožňuje přenos dýchacích plynů. Globin zabírá asi 96% celé molekuly a obsahuje čtyři polypeptidové řetězce - dva páry. Každá molekula globinu je svázána s hemem, který obsahuje centrální iont Fe2+ a má červenou barvu. Normální hemoglobin je Hb A, ale může se vyskytnout i Hb S, který způsobuje genovou mutaci a tím pádem srpkovitou anémii.                                                                       HEMOLÝZA = rozpad erytrocytů z různých příčin: osmotické = hypotonický roztok (plazmoptýza) - krvinka nabírá vodu a praskne fyzikální = poškození membrány následkem extrémních změn vysokých a nízkých teplot chemické = poškození lipidů v membráně následkem silných kyselin či zásad, tukovými rozpouštědly toxické = jedy imunologické = nekompatibilní transfúze                                                                        AGLUTINACE = reakce aglutininu a aglutinogenu - shlukování erytrocytů. Sanguitest (test AB0) = zjistí se skupina. Je kartička, kde jsou zvlášť pro příjemce i dárce dva kroužky pro krev a dva pro aglutininy anti-A a anti-B. Do jednoho kroužku se kápne kapka krve, do druhého jeden aglutinin a dva kroužky se následné promíchají. Stejně tak u druhého aglutininu. Podle reakce aglutinace se určí skupina příjemce a skupina dárce. Výsledky, pokud shlukování nastalo: anti-A: A (nenastalo u anti-B, protože takové protilátky krev má) anti-B: B anti-A + anti-B: 0 nikde: AB                                                                       TRANSFÚZE: pacient může dostat jen krev stejné skupiny, jinak umírá, protože imunitní systém napadá erytrocyty s neznámými antigeny.  Křížová zkouška se provádí tak, že se smíchají krvinky dárce a plazma příjemce a pokud se neobjeví aglutinace, je to v pořádku. Pokud se objeví, znamená to přítomnost protilátek proti antigenům příjemce a nedá se pro něj použít.                                                                       KREVNÍ SKUPINY AB0 systém:Aglutinogen = antigen v membráně erytrocytů, jejichž přítomnost potom vyvolá tvorbu protilátek v plazmě » aglutininů. Genově jsou dvě kodominantní alely A a B a recesivní H na 9. chromozomu. A: aglutinogen A, aglutininy anti-B; genotyp AA nebo AH; 45% B: aglutinogen B, aglutininy anti-A; genotyp BB nebo BH; 16% 0: aglutininy anti-A a anti-B; genotyp HH; 33% AB: aglutinogen A a B; genotyp AB; 6% Rh systém = buď je v membráně erytrocytu antigen D (Rh+), nebo není (Rh-); geny jsou na 1. chromozomu (tři nejvýznamější alely C,D,E,c,d,e). Na rozdíl od AB0 systému se v tomto systému nevyskytují normálně protilátky - pokud je krev Rh-, znamená to, že přišla do styku s Rh+ krví a protilátky se vytvořily. Rh+: DD a Dd, 85% Rh-: dd, 15%                                                                       HEMOKOAGULACE = proces k zastavení krvácení (hemostáza), který je řízen řadou koagulačních faktorů, které plavou v plazmě v neaktivní formě. Celý sled dějů se nazývá hemokoagulační kaskáda. STARÝ MODEL = objasňuje proces in vitro tvorba aktivátoru protrombinu z faktoru X a V: vzniká vnější cestou (poškozením cévy se krev dostane do styku s tromboplastinem - faktor III) nebo vnitřní cestou (kontakt krve s aktivačním povrchem) a obě cesty se scházejí k aktivaci faktoru X, který aktivuje protrombin (faktor II) přeměna protrombinu na trombin: faktor X mění protrombin (játra; závislý na vit K) na trombin a ten aktivuje fibrinogen (faktor I) přeměna fibrinogenu na fibrin: fibrinogen (játra) se působením trombinu mění na fibrin, který vytváří fibrinové sítě, které jsou zpevněny díky faktoru XIII NOVÝ MODEL = objasňuje proces in vivo Iniciace: proces startuje tkáňový faktor (TF), který se uvolňuje při poranění a f. VIIa, který je pořád v krvi. Když se tyto dva faktory spojí, aktivují nakonec faktor X, což generuje malé množství trombinu Amplifikace: vznikne více trombinu a aktivují se trombocyty a leukocyty Propagace: trombin burst = velké množství trombinu, který následně mění fibrinogen na fibrin, tvoří se sítě a zesiluje je f. XIII Po tom, co je úkol krevní sraženiny (trombus) hotov, musí být odstraněna - proces fibrinolýzy (trombolýza). To zajišťuje enzym plasmin, který se přemění z neaktivního plasminogenu.                                                                       KREVNÍ TLAK je tlak, kterým protékající krev působí na stěnu arterie. Krevní tlak se ideálně pohybuje okolo 120/80 mmHg, nízký tlak je hypotenze (pod 100/65), vysoký tlak je hypertenze (nad 140/90). Tlak se měří buď přímo (invazivně, kdy se do arterie zavede speciální katetr, nejčastěji a. radialis; u pacientů hospitalizovaných na JIP), nepřímo (tonometr), nebo automaticky (digitální přístroje). Systolický tlak = nejvyšší tlak krve, kterého je dosaženo během systoly Diastolický tlak = nejnižší tlak krve, kterého je dosaženo během diastoly                                                                       SRDCE (cor) je svalový orgán, fungující jako nepřetržitá pumpa, která rozvádí krev po celém těle a tím umožňuje výživu a výměnu látek ve tkáních. Výživu srdce zajišťují dvě hlavní koronární (věnčité) tepny, které odstupují z aorty jako první. Tachykardie = rytmus vyšší jak 100 tepů/min. Bradykardie = rytmus menší jak 60 tepů/min  Srdce má čtyři chlopně: Mitrální (dvojcípá) = mezi levou síní a komorou Aortální  (poloměsíčitá) = mezi levou komorou a srdečnicí Trikuspidální (trojcípá) = mezi pravou síní a komorou  Pulmonární (poloměsíčitá) = mezi pravou komorou a plicnicí Srdce má čtyři dutiny: Do pravé síně (atrium dextrum) vede horní i dolní dutá žíla (vena cava superior a inferior), které se tam spojují. Z pravé komory (ventriculus dexter) vede skrz pulmonární chlopeň plicnice, která se dále rozděluje na levou a pravou plicní tepnu. Do levé síně (atrium sinistrum) vedou plicní žíly - dvě z levé strany a dvě z pravé. Z levé komory (ventriculus sinister) vede přes aortální chlopěň srdečnice (aorta). Srdce se skládá ze tří vrstev a obalu: Endokard = vnitřní vrstva srdce; tvoří chlopně Myokard = srdeční svalovina Epikard = povrch srdce; je v kontaktu s asi 50 ml perikardiální tekutiny Perikard = obal srdce (osrdečník); není pružný, v případě krvácení do perikardu se srdce stlačuje a může dojít až k zastavení - srdeční tamponáda                                                                       PRŮTOK KRVE: odkysličená krev jde dutými žilami (horní i dolní se před pravou síní spojují) do pravé síně, potom srdce relaxuje a krev jde přes trikuspidální (trojcípá) chlopeň do pravé komory, proběhne stah a z ní přes pulmonární (poloměsíčitá) chlopeň do plicnice, která se rozdvojuje na levou a pravou plicní tepnu, které vedou krev do plic, kde se okysličí. Okysličená krev potom putuje přes plicní žíly do levé síně, přes mitrální (dvojcípá) chlopeň do levé komory a skrz aortální (poloměsíčitou) chlopeň do aorty a díky ní potom do celého těla.                                                                      CÉVY: Žíly (vény, venae) = vedou krev k srdci; tenčí stěny než tepny; hodně žil obsahuje chlopně, které brání zpětnému proudění krve; při porušení krev vytéká volně Tepny (arterie, arteriae) = vedou krev od srdce; hrubší stěny; při porušení krev stříká v rytmu srdce Kapiláry (vlásečnice) = velmi tenké stěny; přechod mezi tepnami a žílami; výměna látek mezi krví a tkáněmi; jsou mnohdy velké tak akorát, aby tam prošel erytrocyt    Aorta je tepna vystupující z levé komory jako vzestupná aorta (aorta ascendens), potom se obloukovitě stáčí, což se označuje jako oblouk aorty (arcus aortae) a pokračuje jako sestupná aorta (aorta descendens), která má dvě části - hrudní (aorta thoracica) a břišní (aorta abdominalis). Cestou vydává přímé větve vyživující orgány. Žíla vrátnicová (vena portae) sbírá krev z nepárových orgánů břišní dutiny (žaludek, střeva, slezina, žlučník) a vede ji do jater - portální oběh. Není to pravá žíla, protože nevede krev přímo k srdci, ale nejprve do jater, kde se rozpadá na kapilární síť a potom jde do dolní duté žíly. Dolní dutá žíla (vena cava inferior) vede odkysličenou krev z dolní poloviny těla do srdce a nemá chlopně. Vzniká soutokem žil kyčelních (vena iliaca communis dextra et sinistra). Vlevo od ní probíhá aorta.Horní dutá žíla (vena cava superior) je velká, ale krátká žíla, která vede odkysličenou krev z horní poloviny těla (hlava, krk, horní končetiny) a nemá chlopně.                                                                      Ateroskleróza = v porušené cévě dochází k hromadění lipidů (cholesterolu - ten je k syntéze vitaminu D, steroidních hormonů - gluko a mineralokortikoidů a pohlavních hormonů) a vápníku v její stěně a tím vytvoření aterosklerotických plátů a omezení průtoku krve v důsledku zúžení tepny a tím může dojít k ischemii. Pokud stěna praskne, vytvoří se trombus (sraženina) a může cévu ucpat úplně, což vede např. u koronárních tepen k infarktu myokardu. Rizikovým faktorem je nadměrný příjem potravy, kouření a hypertenze, která porušuje vnitřní výstelku cév a umožňuje tak lipidoproteinům proniknout skrz a tím vzniká krystalizace cholesterolu.

DÝCHACÍ SOUSTAVA DÝCHÁNÍ (respirace) je proces, při kterém dochází k výměně plynů v organismu - kyslík je přijímán a oxid uhličitý eliminován. Dělí se na vnitřní dýchání (výměna O2 a CO2 mezi krví a tkáněmi = tkáňová respirace) a vnější dýchání (difúze O2 a CO2 ze vzduchu do krve = plicní ventilace). Příkladem obranných dýchacích reflexů je kašel, kýchání. Vnější dýchání se skládá ze čtyř procesů:1. Plicní ventilace = výměna vzduchu mezi plícemi a vnějším prostředí, je možná díky rozdílu tlaku mezi atmosférou a alveoly. Proudění vzduchu se opakuje jako nádech (inspirace) a výdech (expirace). Ventilace probíhá díky centrálnímu řízení na základě různých faktorů (pH krve, koncentrace O2, koncentrace CO2). Inspirace je aktivní děj, vzduch je nasáván do plic, bránice (diaphragma) klesá, mezižeberní svaly zvedají žebra. Expirace je pasivní děj, vzduch je vypuzován z plic.2. Distribuce = promíchání nadechnutého vzduchu s tím, který zůstal v plicích.3. Difúze = výměna plynů v plicních sklípcích (alveolech) - kyslík jde z alveolů do kapilár a oxid uhličitý z kapilár do alveolů.4. Perfúze = průtok krve plicními kapilárami.  Řízení dýchacích pohybů je do jisté míry volné, ale pokud organismus zaregistruje změnu homeostázy, vezme nad tím kontrolu. Dýchací centrum je v prodloužené míše, kde se nacházejí neurony, které řídí frekvenci a intenzitu dýchacích pohybů. Hlavním úkolem dýchání je udržení parciálních tlaků plynů, což je síla, jakou molekuly daného plynu působí na vnitřní plochu stěn. Na dýchací centra působí změny parciálního tlaku CO2 (pO2 na to nemá vliv), který kontrolují chemoreceptory, které když se aktivují, dojde ke zvýšení dechové frekvence i objemu. Parciální tlak O2 je vyšší v tepnách a nižší v žilách, parciální tlak CO2 je vyšší v žílách a nižší v tepnách.                                                                        PLICNÍ OBJEMY A KAPACITYDechový objem (Vt, TV) je jeden normální nádech a je to 0,5 l, ale i po normálním nádechu se dá nadechnout ještě více, což se označuje jako inspirační rezervní objem (IRV). Stejně je tomu při výdechu, kdy se dá vydechnout usilovně ještě více, což se označuje jako expirační rezervní objem (ERV). Nikdy se ale nedají vyprázdnit celé plíce, vždy tam nějaký vzduch zůstane a to se značí jako reziduální objem (RV) a je to asi 1,5 l. Vitální kapacita plic (VC) je maximální nádech (což je normální i rezervní dohromady - inspirační kapacita IC) po maximálním výdechu. Celková kapacita plic (TLC) je vitální kapacita i reziduální objem dohromady a je to 5 - 8 l. Normální dechová frekvence je 12 - 16 za minutu, což znamená, že průměrný minutový dechový objem je 7 l.                                                                       DÝCHACÍ CESTY = dýchání a přenos kyslíku, upravení vlhkosti a teplot vdechovaného vzduchu, zbavování se částic nečistot díky řasinkovému epitelu, rezonance a tvorba hlasu.   HORNÍ CESTY DÝCHACÍ: Nosní dutina (cavitas nasi) se skládá z kostěné a zevní části a je rozdělena přepážkou nosní na pravou a levou část. Sliznice (tunica mucosa) pokrývá stěny, kryje přepážku. Je čichový okrsek, kde jsou čichové buňky a n. olfactorius a dýchací okrsek, kde je řasinkový epitel, typický pro dýchací cesty. Vedlejší dutiny nosní (sinus paranasalis) jsou párové a obklopují v lebce dutinu nosní, se kterou jsou spojeny úzkým vývodem. Nacházejí se v horní čelisti (sinus maxillaris), kosti čelní (sinus frontalis), kosti čichové (sinus ethmoidales) a kosti klínové (sinus sphenoidales). Významně zvětšují objem nosní dutiny, upravují vdechovaný vzduch částečným ohřevem, zbavením nečistot a zvlhčením a podílejí se na tvorbě hlasu, který je kvůli individuálním tvarům dutin pro každého člověka charakteristický. V případě infekce vzniká sinusitida. Hltan (pharynx) je společná část dýchací a trávící soustavy a dělí se na tři části - nosohltan (nosopharynx), ústní část (oropharynx) a hrtanovou část (laryngopharynx), která potom navazuje na jícen (oesophagus) a jsou vzájemně odděleny příklopkovou chrupavkou (epiglottis).   DOLNÍ CESTY DÝCHACÍ:Mrtvý dýchací prostor představuje tu část vzduchu, která se neúčastní výměny plynů v alveolech. Zahrnuje obsah dýchacích cest až po alveoly a je to asi 150 ml. Hrtan (larynx) je zavěšen na jazylce, je tvořen řadou chrupavek - nepárové (štítná thyroidea, prstencová cricoidea, příklopková epiglottis) a párové (hlasivková). Příklopková chrupavka se při polykání reflexně zavře, aby nedošlo k vniknutí sousta do dýchacích cest. Mezi štítnou a prstencovou chrupavkou se provádí koniotomie, pod prstencovou chrupavkou tracheotomie. Hlasivky (glottis) jsou štěrbina uložena uprostřed hrtanu. Hlasivková štěrbina mění svou šířku vlivem svalů hrtanu, které ovládají pohyb hlasivkových chrupavek, kde proudem vzduchu vzniká zvuk, který rezonováním v dutinách (hrtan, hltan, nosní dutina, ústní dutina, vedlejší dutiny nosní) získává barvu lidského hlasu. Průdušnice (trachea) se větví na dvě hlavní průdušky (bronchus, bronchi) a ty se dělí u pravé plíce na tři lobální bronchy a u levé plíce na dva lobální bronchy. Ty se ještě dělí na menší průdušinky (bronchioli), které končí v plicních sklípcích (alveoli), které jsou pokryty kapilárami, aby byla možná výměna plynů. Plíce (pulmo) jsou párový orgán, který okysličuje krev a umožňuje dýchání. Pravá plíce má tři laloky (lobus), levá dva laloky a je tvarem přizpůsobena tak, aby se tam vešlo srdce. Každá je obalena poplicnicí (pleura) a uložena v pleurální dutině, kde je podtlak, díky kterému zůstane smrštěná. Pleura se dělí na viscelární pleuru (srostlá s povrchem plic) a parietální pleuru, mezi kterými je pleurální dutina a malé množství tekutiny, kterou tvoří buňky pleury.                                                                       IMUNITNÍ SOUSTAVA IMUNITNÍ SYSTÉM se stará o obranyschopnost organismu, má schopnost odolávat patogenním bakteriím, virům, prvokům, houbám a likvidovat vlastní staré a opotřebené či nádorové buňky. Nespecifická imunita = vrozená, rychlá, nemá paměť; např. lysozym ve slinách a fagocytóza Specifická imunita = získaná, pomalejší, má paměť; T-lymfocyty a B-lymfocyty                                                                      Imunoglobuliny jsou protilátky, které produkují B-lymfocyty. Patří do skupiny γ globulinů.IgG = pozdní protilátky, IgM = časné protilátky (akutní zánět), IgA = protilátky sliznic a jater Antigen navozuje produkci protilátek (imunoglobulinů).                                                                      LYMFATICKÝ SYSTÉM je soustava mízních cév, uzlin, sleziny a brzlíku (který zaniká). Míza (lymfa) je tekutina vznikající z tkáňového moku, která se složením podobá plazmě, ale má mnohem méně bílkovin. Lymfatické tkáně obsahují lymfocyty a makrofágy. Míza teče mízními cévami a přináší kyslík a živiny z krve (z tepen) k buňkám a potom odplavuje jejich odpadní látky, teče skrz alespoň jednu mízní uzlinu a vrací se zpět do krve (do žil). Mízní uzliny fungují jako filtry lymfy a většinu buněk tvoří T a B-lymfocyty (kůra a dřeň, kde je více makrofágů a spíš jsou tam B-lymfocyty). Míza, která vstupuje do krve musí vždy projít alespoň jednou uzlinou. Slezina je nepárový křehký orgán ve vazivovém poudře, obsahuje zásoby krve a lymfocyty tam bojují s patogeny, erytrocyty jsou tam odbourávány. Červená pulpa (dřeň) obsahuje velké množství krve, bílá pulpa obsahuje provazce lymfatické tkáně (převážně T-lymfocyty) a lymfatické uzlíky (B-lymfocyty, zárodečná centra z aktivovaných B-lymfocytů). Mezi těmito pulpami je marginální zóna, kde je míň lymfocytů, ale zato hodně fagocytujících makrofágů.                                                                       Diapedéza je přestup buněk - nejčastěji leukocytů - přes neporušenou cévní stěnu do tkání. Tento proces probíhá nejčastěji na základě chemotaxe, což je pohyb buňky na základě chemického podnětu (např. bílá krvinka pohybující se směrem k zánětu = pozitivní; od zánětu = negativní)

TRÁVICÍ SOUSTAVA Trávicí soustava slouží ke zpracování živin z potravy a jejich vstřebávání. Během procesu trávení potrava prochází trávicím traktem a dochází k jejímu rozmělňování a chemickému rozkládání na jednodušší látky, které se dostávají do krve a následně do tkání a buněk, kde jsou využity jako zdroj energie nebo stavební součásti. Obecná stavba trávicí trubice: sliznice (tunica mucosa): ochrana, sekrece a vstřebávání podslizniční vazivo (tunica submucosa): síť silnějších cév a nervů svalová vrstva (tunica mascularis): na začátku a na konci trubice je příčně pruhované svalstvo a ve střední části (od střední části jícnu k dolní části rekta) je hladká svalovina zevní povrchová vrstva (tunica adventitia):                                                                       DUTINA ÚSTNÍ (cavum oris) Je tvořena předsíní (vestibulum oris), která je ohraničena tváří a rty a vlastní dutinou (cavitas oris propria). Začíná zde proces trávení - trávení polysacharidů. Procesy, které probíhají v dutině ústní jsou sání, žvýkání a polykání. Polykání je složeno ze tří fází (sousto se posune k měkkému patru, potom se zavře trachea, sousto sklouzne přes hltan do jícnu): Fáze vůlí ovládaná = posun sousta k měkkému patru, což aktivuje mechanoreceptory a zahájí další fázi, která je nepřerušitelná Fáze faryngeální = měkké patro je taženo vzhůru a uzavře vstup do nosní dutiny, zároveň je otevřena Eustachova trubice, což vyrovná tlak na obou stranách bubínku; larynx je zvedán vzhůru, což překlopí epiglottis a zavře vstup do hrtanu a tím zabrání vstupu sousta do dýchacích cest; peristaltickými pohyby je sousto posunuto do jícnu Fáze ezofageální = sousto se jícnem posune do žaludku skrz dolní jícnový svěrač, který relaxuje - normálně je uzavřen, aby nedošlo k úniku žaludečních šťáv   Patro (palatum): odděluje dutinu ústní od dutiny nosní Tvrdé patro (palatum durum) je v přední části; je nepohyblivé; tvoří kostěný podklad patrových kostí;  Měkké patro (palatum moll) je v zadní části; je pohyblivé, obsahuje chuťové pohárky Zuby (dentes): děti mají 20 dočasných (mléčný chrup) a dospělí stálých 32; v každém kvadrantu je jich 8 (2 řezáky, 1 špičák, 2 třenové zuby, 3 stoličky). Každý zub je zasazen do svého lůžka - alveolu. Je tvořen korunkou, která je pokrytá sklovinou, krčkem a kořenem, které pokrývá cement. Uvnitř je zub vyplněn dentinem (zubovinou). Každý zub se skládá ze čtyř vrstev: Sklovina (enamelum): nejtvrdší hmota v lidském těle, která pokrývá korunku Zubovina, dentin (dentinum): tvoří většinu zubu Cement (cementum): pokrývá krček a kořen Zubní dřeň (pulpa dentis): měkká tkáň, řídké vazivo s nervy, krevními a mízními cévami Jazyk (lingua, glossa): svalový orgán krytý sliznicí, je k rozeznávání chuti, řeči, napomáhá mechanickému rozmělnění potravy. Skládá se z kořene (část obrácená do hltanu), těla (opírá se při zavřených ústech o patro) a hrotu (přední pohyblivá část). Slinné žlázy úst (glandulae oris): malé slinné žlázy ve slizničním vazivu, jejichž sekrece slin je nepřetržitá, a velké slinné žlázy kolem dutiny, které produkují sliny na základě nervových podnětů. žláza příušní (glandula parotis): serózní - vodnaté sekrety (pa-ro-tis = se-ró-zní) žláza podjazyková (glandula sublingualis): mucinózní - hlenovité sekrety (sub-lin-gua-lis = mu-ci-nó-zní) žláza podčelistní (glandula submandibularis): seromucinózní s převahou serózní (sub-man-di-bu-la-ris = se-ro-mu-ci-nó-zní)                                                                       HLTAN (pharynx) je společná část cest dýchacích a trávicích. Dělí se na tři části - nosohltan (nosopharynx), ústní část (oropharynx) a hrtanovou část (laryngopharynx), která potom navazuje na jícen (oesophagus) a jsou vzájemně odděleny příklopkovou chrupavkou (epiglottis).                                                                     JÍCEN (oesophagus) je 25 - 28 cm dlouhá trubice, přechází z hltanu a navazuje česlem (cardia) na žaludek. V horní třetině je tvořen svalovinou příčně pruhovanou, která potom přechází ve svalovinu hladkou. Jeho úkolem je přesun potravy do žaludku, což je umožněno pomocí peristaltiky (rytmický pohyb stěn).                                                                       ŽALUDEK (gaster, ventriculus) na začátku žaludku je česlo (cardia), na konci je vrátník (pylorus), což je zúžená část opatřená svěračem a vede do tenkého střeva. Má dvoje zakřivení - větší curvatura major (distálně) a menší curvatura minor (proximálně). Po ukončení přísunu potravy se pomocí několika peristaltických vln vytvoří trávenina (chymus) a ta putuje do dvanáctníku. Pokud má člověk hlad, tyto peristaltické pohyby jsou slyšitelné. Kyselé prostředí žaludku chrání některé vitamíny a tráví bílkoviny. Žaludeční šťávy jsou produkovány ve žlázách žaludeční sliznice a každý den se vytvoří 2 - 3 l. Její pH je 1,8 - 4. voda: tvoří většinu šťávy mucin: vytváří povlak na sliznici a chrání ji vnitřní faktor: nezbytný pro vstřebávání vit. B12 (kobalamin) kyselinu chlorovodíkovou (HCl): aktivuje neaktivní prekurzor pepsinogen, ze kterého je následně aktivní pepsin, jež tráví bílkoviny                                                                       TENKÉ STŘEVO (intestinum tenue) navazuje na žaludek, je to nejdelší oddíl trávicí trubice - je dlouhé 3 - 5 m. Probíhá zde poslední etapa enzymatického štěpení a vstřebávání potravy. Obsahuje klky, což ještě zvětšuje plochu střeva a umožňují vstřebávání. Dvanáctník (duodenum): na začátku střeva s vrátníkem, tvar podkovy, do jeho ohbí je uložena slinivka (pankreas); ústí do něj vývod žlučovodu a slinivky - pankreatická šťáva neutralizuje kyselý chymus ze žaludku Lačník (jejunum): obsahuje dlouhé prstovité klky Kyčelník (ileum): obsahuje nízké klky Trávicí enzymy amylázy (ptyalin) = štěpí sacharidy (rostlinný škrob, živočišný glykogen) na glukózu; začíná v ústech, ale v žaludku je přerušena kvůli kyselému prostředí, pak ale pokračuje znovu kvůli pankreatické šťávy lipázy = štěpí lipidy na mastné kyseliny a glycerol; proces začíná v žaludku a pokračuje ve střevě působením pankreatické šťávy za přítomnosti žluče proteázy (žaludeční pepsin, střevní trypsin)= štěpí proteiny na aminokyseliny; začíná v žaludku přeměnou pepsinogenu na pepsin, který se v duodenu neutralizuje a potom pokračuje trypsin                                                                       TLUSTÉ STŘEVO (intestinum crassum) je poslední část trávicí trubice dlouhá asi 1,5 m, přijímá z tenkého střeva kašovitý chymus a dokončují se zde zpracování potravy kvašnými a hnilobnými procesy a probíhá resorpce vody. Nemá klky ani trávicí enzymy. Slepé střevo s červovitým výběžkem (caecum, appendix vermiformis): apendix obsahuje lymfatickou tkáň, je velký 5 - 10 cm, vede k němu a. appendicularis přes mesoappendix; ve většině případů se vyskytuje v pravém podbřišku Tračník (colon): vzestupný (colon ascendens), příčný (colon transversum), sestupný (colon descendens), esovitá klička (colon sigmoideum); obtáčí kličky tenkého střeva Konečník (rectum): vyúsťuje řitním otvorem (anus) Apendicitida = akutní zánět slepého střeva (cékum) patří mezi náhlé příhody břišní. Vzhledem k tomu, že apendix je slepě zakončený, mohou se v něm zachytit kousky tráveniny, přemnožit bakterie a vzniknout infekční zánět. První se zpravidla objevuje tupá bolest v okolí pupku, potom se přesune do pravého podbřišku a bolest se změní na prudkou, ale je možné nalézt úlevovou polohu - na zádech s pokrčenýma nohama. Břicho je bolestivé na poklep, bolestivá dekomprese (zatlačí se na břicho a při uvolnění se objeví prudká bolest). Typické je tuhé břicho, nález na ultrazvuku (není podmínkou), zvýšená sedimentace a CRP (protein produkovaný játry; normální hodnota v krvi je pod 6mg/l; virová infekce 6 - 30, bakteriální nad 30). Léčba většinou zahrnuje chirurgické odstranění apendixu - laparoskopicky, nebo otevřeně. Při vyčkávání s léčbou je závažnou komplikací apendicitidy je perforace apendixu, kdy vzniká zánět pobřišnice (peritonitida). Peritoneum je velmi dobře prokrvené, proto když se zánět rozšíří, bakterie se lehce dostanou do krve a může nastat sepse (otrava krve; horečka, tachykardie a hyperventilace).                                                                        JÁTRA (hepar) jsou největší exokrinní žlázou těla, buňky jsou hepatocyty - tvoří žluč, která napomáhá trávení tuků a zásobují glykogen, játra také slouží jako metabolické a detoxikační centrum, zpracovává živiny, jsou rozdělena na laloky - pravý (lobus dexter) a levý (lobus sinister) a mezi nimi ve spodní části čtvercový (lobus quadratus) a ocasatý (lobus caudatus), kde vede dolní dutá žíla. Obsahuje rýhy - levá, pravá a příčná (porta heparis), do které vede vrátnicová žíla (vena portae) a vystupuje pravý a levý žlučovod (ductus hepaticus dexter et sinister), který se potom spojuje ve společný žlučovod (ductus hepaticus communis). Játra mají regenerační schopnost (proliferace). Tvoří se tu hem, ale i močovina, aby se vyloučil přebytečný dusík, putuje krevním oběhem do ledvin a potom se spolu s močí vyloučí ven a tělo se tak zbaví toxického amoniaku. ŽLUČNÍK (vesica biliaris) je váček na spodní straně jater, který skladuje a zahušťuje žluč. Žluč pomáhá při vstřebávání vitamínů, trávení tuků, je z vody, hlenu, žlučových barviv, solí žlučových kyselin a cholesterolu. Žlučové cesty: jsou intrahepatální (nitrojaterní) a extrahepatální (mimojaterní). Žluč se vytváří buňkami jater přes žlučové kapiláry, přes větší a větší žlučové cesty, kde začínají extrahepatální cesty - pravý a levý žlučovod a ten se spojuje do hlavního společného žlučovodu, vedoucího do žlučníku. Odtamtud vede vývod žlučníku (ductus cysticus) a spojuje se s vývodem z jater (ductus hepaticus communis) a vzniká žlučovod (ductus choledochus) vedoucí do duodena.                                                                       SLINIVKA (pankreas) je endokrinní i exokrinní žláza. Sekreci pankreatické šťávy stimuluje sekretin a cholecystokinin, produkovaný duodenem. Endokrinní funkci umožňují Langerhausovy ostrůvky, které tvoří alfa buňky (glukagon, zvyšuje glykémii) a beta buňky (inzulin, snižuje glykémii). Exokrinní funkce zahrnuje tvorba trávicích enzymů - trypsinogenu (ze kterého je díky enterokináze v tenkém střevě trypsin; štěpení bílkovin), amylázy (štěpení škrobu a cukrů) a lipázy (štěpení tuků), která se aktivuje žlučí.                                                                       VITAMÍNY jsou esenciální organické látky, které si tělo neumí vytvořit samo (=esenciální) a musí je přijímat v potravě. Působí katalyticky v některých metabolických procesech jako koenzymy, antioxidanty (ničí volné radikály, které mohou způsobovat různé patogenní stavy, např. ateroskleróza i vznik nádorových buněk) a ochranné faktory. Nadměrné množství v těle je hypervitaminóza, naopak nedostatečné množství je hypovitaminóza. Vitamíny rozpustné v tucích jsou A, D, E, K. Nositeli těchto vitamínů jsou tuky. Jsou skladovány v těle. Vitamín A (retinol): antioxidant, podpora imunity; zdroj: játra a mléčné výrobky, karoteny (zelenina a ovoce); deficit: šeroslepost, suchá kůže a epitel různých orgánů; nadbytek: intrakraniální hypertenze Vitamín D (kalciferol): zdroj: sluneční záření, tučné ryby, oleje, žloutky; deficit: osteomalácie (deformity dlouhých kostí DK), později osteoporóza; nadbytek: hyperkalcémie, kalcifikace měkkých tkání Vitamín E (tokoferol): antioxidant; zdroj: rostlinné oleje, ořechy; deficit: nekróza jater, porucha funkce gonád; nadbytek: zhoršené vstřebávání tuků Vitamín K: zdroj: listová zelenina, mléko a produkují ho bakterie střev; deficit: poruchy krevní srážlivosti Vitamíny rozpustné ve vodě jsou C a komplex vit. B (správný metabolismus). Jsou snadno absorbovány a jejich nadbytek se vylučuje močí, neukládají se do zásoby, proto je důležitý jejich pravidelný příjem Vitamín C (kys. absorbová): antioxidant; zdroj: ovoce, zelenina, játra; deficit: kurděje, únava, imunodeficience; nadbytek: průjem Vitamín B1 (thiamin): zdroj: maso, obiloviny, luštěniny; deficit: beri-beri (nervové svalové poruchy; otoky a poruchy srdce) Vitamín B2 (riboflavin): dobrý stav kůže; zdroj: maso, mléčné výrobky, zelenina, celozrnné; deficit: zánětlivé změny kůže a sliznic Vitamín B3 (niacin, kys. nikotinová): antioxidant; zdroj: maso, ryby, obiloviny; deficit: pelagra (dermatitida, diarrhoea, demence) Vitamín B5 (kys. pantothenová): zdroj: játra, maso, mléko, luštěniny, celozrnné Vitamín B6 (pyridoxin): zdroj: skoro všude; deficit: spolu s B-komplexem Vitamín B7 (biotin): zdroj: játra, žloutek, ořechy, luštěníny Vitamín B9 (kys. listová): tvorba nukleových kyselin; zdroj: játra, maso, mléko, listová zelenina. celozrnné; deficit: megaloblastová anémie (krvinky žijí méně a hůř transportují kyslík) Vitamín B12 (kobalamin): krvetvorba, tvorba nukl. kys. zdroj: živočišné potraviny; deficit: anémie, neurologické příznaky

VYLUČOVACÍ SOUSTAVA Vylučovací soustava slouží k vylučování toxických látek, především metabolity obsahující dusík (močovina, kyselina močová a keratinin) a látky kyselého charakteru (CO2). Tyto odpadní látky (exkrety) se vylučují buď skrz primárně exkreční orgány (ledviny), nebo sekundárně exkreční orgány (kůže, dýchací a trávicí soustava). Do vylučovací soustavy patří ledviny a vývodné cesty močové - kalichy, pánvička, močovod, močový měchýř a močová trubice.                                                                       LEDVINA (ren) je párový orgán. Levá ledvina je uložena trochu výše jak pravá. Na horní pól nasedá nadledvinka - párová endokrinní žláza. Úkolem ledvin je tvorba primární moči a její úprava na definitivní moč (sekundární) a následně exkrece, regulace krevního tlaku, endokrinní funkce (renin - TK, erytropoetin) a udržování acidobazické rovnováhy. Vazivové pouzdro (capsula fibrosa) Kůra (cortex renalis) je zrnitá vrstva, která obsahuje Malpigiho tělíska, což je komplex glomerulu (klubíčko vlásečnic) v Bowmanově váčku. Dřeň (medulla renalis) je tvořena 15 - 18 pyramidami (pyramides renales), které vrcholem tvoří ledvinové bradavky (papillae renales) s množstvím otvůrků, do kterých vedou odvodné kanálky ledvin (ductus papillares), kterými stéká sekundární moč, kterou zachycují ledvinové kalichy Branka (hilum renale) je místo vyplněné tukem, ze kterého vystupují kalichy, napojené na pánvičku ledvinovou, která přechází v močovod a dále z ní vychází ledvinná žíla a vstupuje do ní tepna, mízní cévy a nervy. Nefron je základní funkční jednotka ledvin. Každá ledvina jich má kolem 1 milionu. Skládá se z Malpigiho tělíska - glomerulus v Bowmanově váčku.  Bowmanův váček je váček, ve kterém je glomerulus. Dovnitř vede přívodová tepénka (vas afferens) a vystupuje z něj odvodová tepénka (vas efferens). Z opačného pólu vede proximální stočený kanálek, který vede do Henleovy kličky, která přechází do distálního kanálku, kde probíhá resorpce tekutin a výměna sodíku s draslíkem. Distální kanálek vede do sběracích kanálků, které už nejsou součástí nefronu. Glomerulus obsahuje několik kliček kapilár, kde probíhá filtrace krve, resp. plazmy a vzniká primární moč - ultrafiltrát, které se za den přefiltruje 150 - 200 l a vznikne z ní 0,5 - 2 l definitivní moči za den.                                                                       MOČOVÝ MĚCHÝŘ (vesica urinaria) je dutý orgán, ve kterým se shromažďuje definitivní moč, kapacita je asi 500 - 700 ml, přičemž signál k močení se objevuje při naplnění kolem 250 ml. Centrum pro vyprazdňování (mikce) je v křížové oblasti míchy. Je spojen s pánvičkou pomocí močovodu (ureter) a na opačné straně je močová trubice. Moč je z 95% tvořena vodou, močovinou a anorganickými látkami (NaCl). V moči zdravého člověka se neobjevuje krev, bílkoviny ani cukry. Za den se vyloučí 1200 - 1600 ml. Tvorba moči: krev přitéká do ledvin a je zahájena glomerulární filtrace. Filtruje se tekutina podobná plazmě bez bílkovin a putuje do proximálního tubulu, kde se vstřebá voda a potřebné látky. Zbytek putuje dál do Henleovy kličky (tvar U; produkuje renin - regulace filtrace) a dál do distálního tubulu a do sběracích kanálků, kde probíhá konečná úprava a vstřebávání vody. Ty vedou potom do odvodných kanálků (ductus papillares) a kalichů.                                                                     KŮŽE A DERIVÁTY, TKÁNĚ TKÁŇ je seskupení podobných buněk, které vykonávají nějakou funkci. Z tkání jsou orgány, které jsou propojené systémy a tvoří organismus. Epitelová tkáň = výstelka, krytí; tvořena pouze buňkami, které jsou těsně u sebe a neobsahuje tak mezibuněčnou hmotu Pojivová tkáň = podpůrná tkáň, vyplňuje prostor mezi orgány; buňky, mezibuněčná hmota a vlákna vazivová = hodně vody; vlákna jsou kolagenní (pevné a tuhé, svazky), elastická (pružná) a retikulární (tenké, sítě) chrupavčitá = hyalinní - klouby, elastická - boltec, vazivová kostní Svalová tkáň = kontrakce a pohyb; v sarkopazmě (plazma svalových buněk) se nachází svalová vlákna (myofibrily) a podle jejich uspořádání se rozděluje svalovina na: hladkou (jednojaderné buňky; nejde ovládat vůlí, řídí je vegetativní nervy), příčně pruhovanou (mnohojaderné buňky; řídí je mozkomíšní nervy) a srdeční (nepřetržitá aktivita, vegetativní nervy ji buď zpomalují, nebo zrychlují) Nervová tkáň = řízení organismu; nervové buňky (neurony) se skládají z těla a výběžků (dendrity vedou vzruchy do jejich těla, axony (neurity) - z těla); neuroglie jsou podpůrné a výživu zabezpečující buňky Tekutá tkáň = krev, míza, mezibuněčná tekutina, mozkomíšní mok Z hlediska ontogenetického vývoje se tkáně dělí na: ektodermální = kůže a deriváty, nervový systém endodermální = epitelové tkáně mezodermální = pojivová a svalová tkáň                                                                     EPITELOVÁ TKÁŇ je tkáň tvořená pouze buňkami, takže neobsahují mezibuněčnou hmotu. Krycí a žlázový epitel jsou považovány za dva nejhlavnější. Dělení podle funkce: krycí = kryje hlouběji uložené tkáně i povrchy; odolný vůči mechanickým, chemickým i tepelným vlivům řasinkový = na řasinky se přichytávají částice, které jsou z těla odváděny žlázový = vytváří žlázy resorpční = mají schopnost vstřebávat ze svého okolí látky; tenké a tlusté střevo, proximální tubuly ledvin smyslový = reagují na podněty z vnějšího a vnitřního prostředí respirační = vystýlá plicní sklípky, ve kterých probíhá výměna dýchacích plynů Dělení podle uskupení a počtu vrstev: Jednovrstevný: epitel dlaždicový (plochý) = vnitřní vrstva cév (endotel), peritoneum, perikard, pleura epitel kubický = oční čočka, rohovka epitel cylindrický = střeva epitel cylindrický s řasinkami = nosní dutina, trachea, bronchy Mnohovrstevný: epitel dlaždicový rohovějící = epidermis (pokožka) epitel dlaždicový nerohovějící = ústa, hrtan, jícen epitel cylindrický = u člověka zřídka; spojivka epitel přechodní = dobře reaguje na objemové změny; močový měchýř                                                                     POJIVOVÁ TKÁŇ se skládá z buněk a mezibuněčné hmoty a vláken. Dělí se na vaziva, chrupavky a kosti.  Kolagen = ve vodě nerozpustná extraceulární bílkovina, základ pojiv, zodpovědný za pružnost, pevnost; následkem stárnutí dochází k deficitu kolagenu a to způsobuje vrásky; vytváří se na ribozomech drsného ER. Vazivo vyplňuje prostor mezi tkáněmi, je vyztuženo vlákny. Tvoří ji fibrocyty. kolagenní = pevná a ohebná vlákna, nepružná, tvoří svazky; řídké (mezi tkáněmi) a tuhé (šlachy, vazy, povázky) elastická = pružná vlákna; centrální protein elastin;  retikulární = vlákna tvoří sítě v kostní dřeni, slezině tukové vazivo = izolační vstvy Chrupavka je bezcévná, pevná a pružná. Tvoří ji chondrocyty. hyalinní =  klouby, nosní chrupavky, žebra, dýchací cesty (larynx, trachea, bronchy); kromě kloubů je pokryta perichondriem (výživa; klouby se vyživují ze synoviální tekutiny) elastická = ušní boltec, epiglottis (příklopka hrtanová) vazivová = meziobratlové ploténky Kost je nejtvrdší pojivová tkáň. Tvoří ji osteocyty.                                                                     SVALOVÁ TKÁŇ má schopnost kontrakce a podílí se na pohybu. Tvoří ji  myofibra. hladké svalstvo = nelze ovlivnit vůlí; stěny různých orgánů, cévy příčně pruhované svalstvo = lze ovlivnit vůlí; kosterní svalovina srdeční příčně pruhované svalstvo = automatická kontrakce; myokard,                                                                     NERVOVÁ TKÁŇ je charakterizována dráždivostí a přenosem vzniklých vzruchů. Tvoří ji neurony a neuroglie. Neuron dendrity = výběžky, které vedou vzruch do těla neuronu (ta hlavička) axony (neurity) = ten dlouhý ocásek, vedou vzruch dále z nervové buňky na výkonný orgán Neuroglie = zajišťuje výživu tkáně Nervová tkáň se dělí na dva systémy: Centrální nervový systém = mozek a mícha Periferní nervový systém = míšní nervy, 12 hlavových nervů a vegetativní systém                                                                     KŮŽE je největší orgán lidského těla, tvoří plochu 1,5 - 2 m2. Má funkci ochrannou, termoregulační, smyslovou (dotyk, teplo a chlad, bolest), má schopnost látkové výměny (vstřebávání a vylučování), zásobní. Pokožka (epidermis) = povrchová vrstva, bezcévná - bazální vrstvu (tu nejnižší) vyživují cévy ze škáry; mnohovrstvý dlaždicový epitel; melanin = barvivo Škára (dermis, corium, cutis) = tuhé vazivo; pevnost a pružnost kůže; cévy krevní i mízní, volná nervová zakončení, smyslová tělíska (Meissnerova = hmat; Ruffiniho = teplo), vlasové folikuly, potní a mazové žlázy Podkožní vazivo (subcutis) = tuk, silnější cévy a nervy, Vater-Paciniho tělíska (tlak)                                                                     KOŽNÍ ADNEXA jsou kožní deriváty, k kterým patří potní, mazové a mléčné žlázy, nehty, vlasy a chlupy. Vlas je tvořen volnou částí, složenou z kůry a dřeně, a z kořene, na jehož konci je cibulka, která je uložena ve vlasové pochvě a vede k ní vzpřimovač. Mezi vzpřimovačem a kořenem je mazová žlázka.  Nehet je uložen v nehtovém lůžku. U kořene nehtu je poloměsíčitý okraj - lanula. Žlázy mazové (glandulae sebaceae) jsou holokrinní - maz vzniká rozpadem buňky; jsou ve škáře Žlázy potní (glandulae sudoriferae) jsou ve škáře a vedou do pokožky; za den člověk vypotí asi 100 ml v klidu, ale může to být až 10 l ekrinní = skoro všude na těle, vylučují pot a pomáhají tak regulovat tělesnou teplotu apokrinní (aromatické) = vázané na vlasové folikuly;  Žlázy mléčné (glandulae mammaria) patří mezi apokrinní žlázy, je to největší kožní žláza

ENDOKRINNÍ SOUSTAVA Endokrinní soustava představuje systém žláz s vnitřní (endokrinní) sekrecí, které produkují hormony, uvolňující se následně do krve. Nemají vývody. Spolu s nervovou soustavou řídí organismus a starají se, aby byla udržována homeostáza, hypofýza (podvěsek mozkový): adenohypofýza: STH, TSH, ACTH, LH, FSH, PL; neurohypofýza: ADH, oxytocin epifýza (šišinka): melatonin štítná žláza (glandula thyroidea): tyroxin, trijodtyronin, kalcitonin příštitná tělíska (glandulae parathyreoideae): parathormon nadledviny (glandulae suprarenales): kůra: glukokortikoid kortizol, mineralokortikoid aldosteron; dřeň: katecholaminy adrenalin, noradrenalin, dopamin slinivka břišní (pankreas): inzulin, glukagon, somatostatin vaječníky a varlata (ovaria et testes): ovaria: gestagen progesteron, estrogen estradiol, androgen testosteron; testes: androgen testosteron, estrogen estradiol Princip řízení produkce hormonů je tzv. negativní zpětná vazba. To znamená, že zvýšená hladina hormonů v krvi sníží jejich produkci a snížená hladina hormonů v krvi zvýší produkci.                                                                       HYPOFÝZA, neboli podvěsek mozkový, je uložena v tureckém sedle kosti klínové (os sphenoidale), pod hypothalamem (podhrbolí). Je to nadřazené centrum pro ostatní endokrinní žlázy.  Dělí se na dva laloky: adenohypofýza = přední lalok - lobus anterior, žlázová část; produkuje hormony a vypouští je do krve STH: růstový hormon, somatotropin = využívání bílkovin, zodpovědný za tělesný růst; nedostatek: nanismus, nadbytek: gigantismus, agromegálie (u dospělých, např. zvětšená ruka, noha) TSH: tyreotropin, thyreostimulující hormon = stimuluje produkci hormonů štítné žlázy (T3, T4) ACTH: adrenokortikotropní hormon = stimuluje produkci hormonů kůry nadledvin (kortikoidy: glukokortikoidy - kortizol a mineralokortikoidy - aldosteron) LTH: luteinizační hormon = u můžů produkce testosteronu varlaty, u žen produkce progesteronu díky stimulaci vzniku žlutého tělíska  a taky vede k prasknutí vajíčka a jeho vyplavení FSH: folikuly stimulující hormon = u žen ovlivňuje růst a zrání folikulů, u mužů spermatogeneze PL: prolaktin = růst mléčné žlázy, tvorba mléka neurohypofýza = zadní lalok - lobus posterior, nervová část; neprodukuje hormony, pouze skladuje a vypouští hormony hypothalamu oxytocin = kontrakce dělohy při porodu a mléčné žlázy při kojení, u mužů usnadňuje ejakulaci ADH: antidiuretický hormon, adiuretin, vazopresin = působí na činnost ledvin, snižuje diurézu Hormony hypothalamu buď sekreci hormonů hypofýzy povzbuzují = stimulují (liberiny, RH = releasing hormone), nebo utlumují = inhibují (statiny, IH = inhibiting hormone).                                                                        EPIFÝZA, neboli šišinka, je na zadní straně mezimozku (diencephalon). melatonin = tvoří se nejvíc beze světla (pomáhá usnout) a podílí se na cirkadiánním rytmu (biorytmus; opakování fyziologických funkcí ve 24h - aktivita, spánek, ale i tlak, teplota...). Ovlivňuje také sekreci STH.                                                                       ŠTÍTNÁ ŽLÁZA (glandula thyroidea) je největší endokrinní žláza, je uložena po obou stranách hrtanu, zavěšena na štítné chrupavce. Skládá se ze dvou laloků (lobus dexter et sinister) spojených můstkem (istmus). T4: tyroxin a T3: trijodtyronin = nitroděložní vývoj a vývoj mozku po narození; ovlivňuje energetický metabolismus, zvyšuje krevní tlak, srdeční frekvenci a sílu, zvyšuje bazální metabolismus (energie potřebná k udržení životních funkcí) CT: kalcitonin = snižuje kalcémii (Ca, vápník v krvi) Nedostatečná tvorba hormonů štítné žlázy - hypothyreóza - se projevuje snížením bazálního metabolismu a tloustnutím, zpomaleným tepem a sníženým tlakem, zpomalením nervového vedení, únavou, zapomínáním a pomalým myšlením a chápáním. V raném věku vede ke vzniku kretenismu (zpomalený vývoj mentální a pohlavní, suchá kůže, omezený růst vlasů). Zvýšená tvorba hormonů štítné žlázy - hyperthyreóza - se projevuje zvýšením bazálního metabolismu, zrychleným tepem a zvýšeným tlakem, třesem prstů, nespavostí, vystupují oční koule.                                                                       PŘÍŠTITNÁ TĚLÍSKA (glandulae parathyreoideae) jsou to čtyři malé žlázy - dvě horní a dvě dolní, zanořené do obou laloků štítné žlázy. parathormon = udržuje stálou hladinu vápníku a fosforu; uvolňuje se při hypokalcémii                                                                       SLINIVKA BŘIŠNÍ (pankreas) má exokrinní i endokrinní část. Endokrinní část představují Langerhausovy ostrůvky. inzulin = snižuje glykémii; je produkován B (beta) buňkami Langerhausových ostrůvků glukagon = zvyšuje glykémii; je produkován A (alfa) buňkami Langerhausových ostrůvků somatostatin = inhibuje sekreci (statin) STH a TSH v adenohypofýze, inzulinu a glukagonu ve slinivce, hormonů GIT (gastrin, sekretin, cholecystokinin); produkován D buňkami Langerhausových ostrůvků                                                                       NADLEDVINY (glandulae suprarenales) jsou párové endokrinní žlázy nasedající na horní póly ledvin. Kůra nadledvin; hyperfunkce vede ke Cushingovu syndromu (hypertenze, obezita trupu, katarakt = zákal čočky, imunosuprese, osteoporóza, poruchy menstruace, emoční labilita), hypofunkce vede k Addisonově chorobě (svalová vyčerpanost, únava, hypotenze) glukokortikoidy = kortizol (stresový hormon) = ovlivňují metabolismus glukózy, protizánětlivé účinky mineralokortikoidy = aldosteron = metabolismus minerálů - udržuje hladinu Na a K Dřeň nadledvin katecholaminy = adrenalin, epinefrin (uvolňován ve stresových situacích)  a noradrenalin, norepinefrin (uvolňován do oběhu pořád) - zvyšuje výdej tepla, srdeční frekvenci a sílu, tlak, rozšiřuje bronchy, mydriáza; dopamin (tvoří ho i neurony; nedostatek může zpsůobovat Parkinsona, schizofrenii, deprese)                                                                       VAJEČNÍKY (ovaria) jsou ženský párový pohlavní orgán. Hormony vytváří žluté tělísko (popřípadě placenta) a patří mezi steroidní hormony (kortikoidy, pohlavní hormony) = vznikají z cholesterolu, nejsou ukládány do zásoby. estrogeny = estradiol = vývoj pohlavních orgánů, načasování menstruace gestageny = progesteron = příprava dělohy pro vajíčko, vývoj mléčné žlázy androgeny = tvoří se malé množství; ochlupení Žluté tělísko (corpus luteum) = žláza, která se tvoří po ovulaci na vaječníku z Graafova folikulu (zralý vaječníkový folikul = "měchýřek" ve kterém je vajíčko); pokud nebylo vajíčko oplozeno, postupně zanikne, jinak tvoří hormony až do doby, kdy se vytvoří placenta a převezme její funkci (asi 12. týden).                                                                        VARLATA (testes) jsou mužký párový pohlavní orgán. Hormony vytváří Leydigovy a Sertoliho buňky varlat. androgeny = testosteron = Leydigovy buňky; vývoj pohlavních orgánů, ochlupení gestageny = estradiol = Sertoliho buňky

NERVOVÁ SOUSTAVA Nervová soustava Je charakteristická dráždivostí (schopnost reagovat na podněty) a vodivostí (schopnost vést a přenášet signály). Je tvořena dvěma základními prvky - neurony a neuroglie. Vyvinula se z ektodermu. Pro zajímavost - nejdelší objevený neuron měří 1,5 m a táhne se od bederní páteře až ke palcům na noze. centrální nervovou soustavu (CNS) = mozek (encephalon, cerebrum), páteřní mícha (medulla spinalis) periferní nervovou soustavu (PNS) = periferní, míšní a hlavové nervy                                                                       NEURON = základní funkční jednotka nervové tkáně (1 ze 4 základních tkání v těle - epitelová, pojivová, svalová, nervová), člověk má asi 86 miliard neuronů. Je schopen přijmout signál a odpovědět. Skládá se z těla a dvou typů výběžků - aferentních (do těla) dendritů a eferentních (od těla) neuritů (axonů). Tělo je obaleno plazmatickou membránou (myelinovou pochvou tvořenou Schwannovými buňkami) s receptory a iontovými kanály, obsahuje Nisslovu substanci (granulární - drsné - ER) a další organely Dendrity jsou krátké, bohatě větvené a přijímají vstupní informace a vedou je do těla, jsou tedy aferentní Neurity, neboli axony, jsou různě dlouhé a vedou vzruchy od těla, takže jsou eferentní.  Myelinizovaný axon je po celém těle s výjimkou začátku a konce, má význam pro přenos vzruchu - čím silnější, tím rychlejší; myelinová pochva je přerušována Ranvierovými zářezy (tam nejsou ty Schwannovy buňky), úseky mezi nimi jsou internodia a rychlost vedení vzruchu je přímo úměrná délce internodií Nemyelizovaný axon zajišťuje transport některých látek do těla telodendrií (telodendron = koncové rozdělení axonu) NEUROGLIE je podpůrná tkáň. Gliové buňky tvoří většinu buněk v NS, zajišťují výživu neuronů, ochranné a stavební funkce, fagocytózu a tvoří myelin. CNS: astroglie, oligodendroglie, mikroglie PNS: Schwannova buňka, satelitní buňky                                                                       SYNAPSE = spojení dvou neuronů (axonu a dendritu), nebo neuronu a smyslové buňky (receptor, nervosvalová ploténka); přenos nervového vzruchu. Synapsi tvoří presynaptický útvar (zakončení axonu) a postsynaptický útvar (dendrit, tělo nebo další axon), mezi kterými je synaptická štěrbina (cca 20 nm). Presynaptická část obsahuje synaptické váčky (mají molekuly neurotransmiteru) a hodně mitochondrií (produkují ATP, jehož uvolňování je nutné pro přenos neurotransmiteru) Postsynaptická část má receptory pro příjem neurotransmiteru                                                                       REFLEX se uskutečňuje po reflexním oblouku.  receptor (čidlo) přijme fyzický či chemický podnět, který vyvolá podráždění dostředivá (aferentní) dráha vede signál z periferních receptorů do CNS reflexní centrum v CNS zpracuje signál odstředivá (eferentní) dráha vede zpracovaný signál k efektoru efektor (sval, žláza) vykoná odpověď Podmíněné reflexy jsou získané. Např. jedinec řekne sprosté slovo, dostane pohlavek, stane se to tak několikrát a když to slovo řekne někdy znovu, třeba se reflexivně přikrčí, protože pohlavek už očekává; po dlouhé době slušné mluvy na to zapomene a když mu to ujede, je do jisté míry pohlavkem znovu překvapen (jako na začátku). Nepodmíněné reflexy jsou vrozené, dějí se po vyvolání pořád, např. automatické odtáhnutí ruky po doteku něčeho velmi horkého, vykopnutí po uhození v oblasti čéšky.    První signální soustava = nepodmíněné a podmíněné reflexy vyvolané zrakovým nebo čichovým vjemem. Druhá signální soustava = pouze u člověka; podmíněné reflexy vyvolané mluveným, psaným nebo myšleným slovem = vyšší nervová činnost                                                                       CENTRÁLNÍ NERVOVÝ SYSTÉM (CNS) PÁTEŘNÍ MÍCHA (medulla spinalis) je nervový provazec dlouhý 40 - 45 cm, je to centrum jednoduchých nepodmíněných reflexů. Je uložena v páteřním kanále a obalena meningy (jako mozek). Uprostřed míchy je mozkomíšním mokem vyplněný centrální kanálek (canalis centralis), který vstupuje do IV. komory. Okolo kanálku je šedá hmota (má tvar H nebo motýlích křídel) a na povrchu je bílá hmota. Na konci míchy je svazek nervů - koňský chvost (cauda equina).                                                                       MOZEK se dá rozdělit na přední mozek - prosencephalon (mezimozek, koncový mozek), střední mozek - mesencephalon a zadní mozek - rhombencephalon (Varolův most, prodloužená mícha, mozeček). Prodloužená mícha, Varolův most a střední mozek tvoří mozkový kmen. koncový mozek (telencephalon) mezimozek (diencephalon) se skládá z epithalamu, thalamu, metathalamu, subthalamu a hypothalamu. střední mozek (mesencephalon) Varolův most (pons Varoli) prodloužená mícha (medulla oblongata) mozeček (cerebellum)  Mozek má 4 komory (ventriculi cerebri), které jsou vyplněné mozkomíšním mokem (CSF = cerebrospinal fluid; likvor), který se v těchto komorách vytváří v cévnatých pleteních (choroidální plexy) a má podobné složení jako plazma, ze které vzniká její filtrací. Mozkomíšní mok je z 20% uložen intracerebrálně v komorách a 80% je extracerebrálně v subarachnoidálním prostoru. Odlehčuje struktury CNS a ochraňuje je, např. před nárazy. Pokud je znemožněn odtok, nepřestává se vytvářet (500 - 600 ml/den; přitom člověk má kolem 150 ml) a stoupá intrakraniální tlak.  I. a II. postranní komora (ventriculi laterales) jsou párové komory, uložené v pravé (ventriculus lateralis dexter) a levé (ventriculus lateralis sinister) mozkové hemisféře III. komora (ventriculus tertius) je v mezimozku IV. komora (ventriculus quartus) je mezi mozkovým kmenem a mozečkem Celý CNS, tedy mozek i mícha, je obalen třemi plenami (obaly, mozkové blány, meningy). omozečnice, měkká plena (pia mater encephali et spinalis) tenká vrstva pevně na mozku, nelze oddělit, plno malých cév pavučnice (arachnoidea): bezcévná blána, která je od pia mater oddělená subarachnoideálním prostorem, vyplněným likvorem a obsahuje arachnoidální výchlipky (klky), které umožňují resorpci CSF podlebice, tvrdá plena (dura mater) pevně lne k periostu, ale je oddělitelná V mozku je šedá a bíla hmota mozková. Šedá hmota je tvořena převážně těly neuronů. Bílá hmota je tvořena axony.                                                                       MOZKOVÝ KMEN (truncus cerebri) tvoří střední mozek, most Varolův a prodloužená mícha. Mnoho struktur, jader a drah má společné, bez ohledu na členění na ty tři části. Obsahuje centra pro vitální funkce. PRODLOUŽENÁ MÍCHA (medulla oblongata) je uložena v kosti týlní a spojuje most Varolův a páteřní míchu. Vedou do ní hlavní senzitivní dráhy (receptory z kůže). Odstupují zde nervy 9 - 12, což jsou:  IX. jazykohltanový, X. bloudivý, XI. přídatný a XII. podjazykový. VAROLŮV MOST (pons Varoli) je pokračování prodloužené míchy, oválné vyklenutí. Odstupují tu nervy 5 - 8, což jsou: V. trojklanný, VI. odtahující, VII. lícní a VIII. sluchorovnovážný. STŘEDNÍ MOZEK (mesencephalon) je mezi Varolovým mostem a mezimozkem. Odstupují tu nervy 3 a 4, což jsou III. okulomotorický a IV. kladkový. Retikulární formace = skupiny nervových buněk, různě spojených a tvořící síť, jsou rozptýleny mezi nervovými vlákny v bíle hmotě, prochází mozkovým kmenem a končí v mezimozku. Jsou tam důležitá centra některých reflexů - centrum srdeční činnosti, centrum vazomotorické (TK, dilatace a kontrakce cév), centrum dýchací, centrum řízení potravy a obranných reflexů.                                                                       MOZEČEK (cerebellum) se skládá ze dvou hemisfér, které jsou spojeny mozečkovým červem (vermis cerebelli). Na povrchu je šedá kůra mozečková (cortex cerebelli), uvnitř je bílá hmota, společně tvořící tzv. strom života (arbor vitae cerebelli). Podílí se na řízení přesných pohybů, koordinace, rovnováhy, svalového napětí. Je to tedy centrum motoriky.                                                                       MEZIMOZEK (diencephalon) navazuje na horní část mozkového kmene, je uložen mezi hemisférami koncového mozku. Obsahuje III. mozkovou komoru.  Thalamus (hrbol mezimozkový) = je párový orgán, který přijímá a dále posílá všechny vzruchy - informace senzitivní (hmatové, sluchové, zrakové, chuťové, o bolesti), autonomní (vegetativní) i motorické Hypothalamus (podhrbolí) = leží mezi thalamy a řídí mnoho vnitřních funkcí: produkce hormonů: hypothalamo-hypofyzární systém, inhibuje nebo stimuluje produkci hormonů v adenohypofýze a své vytvořené hormony posílá do neurohypofýzy regulace tělesné teploty řízení autonomního nervového systému: tep a tlak, dýchání, pohyby trávicí trubice, činnost žláz řízení emocionální odpovědi: potěšení, smutek, vztek, strach, sexuální energie regulace hladu a žízně: vnímá koncentrace živin regulace cyklu spánek-bdění: biologické hodiny, které regulují časování mnoha rytmů - cirkadiální rytmy tvorba paměti Subthalamus (dolní hrbol, přední hrbol) = zasahují do něj struktury středního mozku; hybnost Epithalamus (nadhrbolí) = obsahuje šišinku (epifýza; glandula pinealis), která produkuje melatonin (připravuje na spánek) Metathalamus (záhrbolí) = okcipitálně navazuje na thalamus; přijímá signály ze středního mozku - zrakové a sluchové dráhy Hypofýza (podvěsek mozkový) = endokrinní žláza, skládá se ze dvou částí - adenohypofýza a neurohypofýza                                                                       KONCOVÝ MOZEK (telencephalon) tvoří největší část mozku. Je pokryt šedou mozkovou kůrou (cortex cerebri), která kryje bílou hmotu hemisfér.  V bílé hmotě jsou axony, v šedé těla neuronů. Kůra má asi 15 miliard neuronů. Má rýhy a závity - gyry (gyrus cerebri, gyri cerebri) a je rozdělen na dvě hemisféry, které se dále dělí na 5 laloků: frontální, čelní (lobus frontalis) = pohyby a řeč, čich parietální, temenní (lobus parietalis) = kožní citlivost, chuť okcipitální, týlní (lobus occipitalis) = zrak temporální, spánkový (lobus temporalis) = sluch insulární, ostrovní, ostrov (lobus insularis, insula) = výklad mluveného slova, rovnováha Hemisféry jsou sagitálně odděleny štěrbinou (fissura longitudinalis cerebri), do které zasahuje srp tvrdé pleny mozkové. Jsou fyzicky spojeny kalózním tělesem (corpus callosum). Levá hemisféra má analytický charakter myšlení, logika, matematické schopnosti, věty Pravá hemisféra má syntetický charakter myšlení, představivost, hudba, umění Mozková kůra je řídící soustavou NS a vykonává i ty nejsložitější funkce, které jsou spojeny s vědomím, myšlením, inteligencí a podobně. Je tvořena šedou hmotou, je tvořena těly a dendrity neuronů, neobsahuje nervové dráhy. Tenká 2 - 4 mm. Limbický systém patří mezi nejsložitější systémy mozku, kdysi se nazýval čichovým mozkem (rhinencephalon). K základním funkcím patří emoce, chování a paměť. Nachází se na mediální ploše mozkové hemisféry, po obou stranách mezimozku, pod kalózním tělesem. Bazální ganglia, neboli bazální jádra, jsou útvary šedé hmoty hluboko v mozku a podílí se na motorice, ale i na funkcích limbického systému.                                                                       PERIFERNÍ NERVOVÁ SOUSTAVA (PNS) MÍŠNÍ NERVY (nervi spinales) vznikají spojením předního (odstředivá vlákna, motorické) a zadního (dostředivá vlákna, senzitivní) míšního kořene. Jsou všechny teda smíšené - obsahují odstředivé i dostředivé vlákna. 8 párů krčních (C1 - C8) - mezižeberní svaly, kůže a svaly horních končetin, hlavy, krku 12 párů hrudních (Th1 - Th12) - mezižeberní svaly, kůže a svaly zad a hrudníku 5 párů bederních (L1 - L5) - svaly a kůže břicha, stehna a kůže pohlavních orgánů 5 párů křížových (S1 - S5) - kůže a svaly dolních končetin a sedací svaly 1 pár kostrčních (Co1 - Co2) - u člověka bez funkce  Nervové pleteně: krční pleteň (plexus cervicalis): 1. - 4. krční nervy (C1 - C4); patří zde i brániční nerv (n. phrenicus) pažní pleteň (plexus brachialis): 5. - 8. krční nerv a 1. hrudní nerv (C5 - C8 + Th1) hrudní nervy: nespojují se, proto nevytváří pleteně, mezižeberní nervy bederní pleteň (plexus lumbalis): 1. - 4. bederní nerv (L1 - L4) křížová pleteň (plexus sacralis): 5. bederní nerv a 1. - 3. křížový nerv (L5 + S1 - S3); patří tu nejsilnější nerv těla - sedací nerv (n. ischiadicus)                                                                       HLAVOVÉ NERVY (nervi craniales) jsou párové a vystupují z mozkového kmene (3 - 12; 8 z prodloužené míchy, 2 ze středního mozku) a předního mozku (1: koncový mozek, 2: mezimozek). Jsou dostředivé - senzorické (1, 2, 8), odstředivé - motorické (3, 4, 6, 11, 12) i smíšené (5, 7, 9, 10). I. nerv čichový (n. olfactorius) = senzitivní; funkce: čich  II. nerv zrakový (n. opticus) = senzitivní; funkce: zrak III. nerv okulomotorický (n. oculomotorius) = motorický; funkce: okulomotorika, mydriáza a mióza (rozšíření a zúžení zorniček) IV. nerv kladkový (n. trochlearis) = motorický; funkce: okulomotorika V. nerv trojklanný (n. trigeminus) = smíšený; nejmohutnější hlavový nerv; bolesti zubů, slzení, slinění V.1 oftalmický (n. ophtalmicus): funkce: citlivost v oblasti čela V.2 maxilární (n. maxillaris): funkce: horní čelist V.3 mandibulární (n. mandibularis): funkce: dolní čelist VI. nerv odtahující (n. abducens) = motorický; funkce: okulomotorika VII. nerv lícní (n. facialis) = motorický; funkce: mimické svaly a chuť VIII. nerv sluchorovnovážný (n. vestibulocochlearis) = senzorický; funkce: sluch, rovnováha IX. nerv jazykohltanový (n. glossopharyngeus) = smíšený; funkce: polykání X. nerv bloudivý (n. vagus) = smíšený; funkce: krční, hrudní a břišní dutiny XI. nerv přídatný (n. accesorius) = motorický; funkce: pohyby hlavou XII. nerv podjazykový (n. hypoglossus) = motorický; funkce: pohyby jazyka                                                                       VEGETATIVNÍ NERVOVÝ SYSTÉM = AUTONOMNÍ NERVOVÝ SYSTÉM (ANS) zajišťuje funkci vnitřních orgánů, funguje automaticky, bez ovlivnění vůlí. Centrum těchto nervů je v hypothalamu. Aferentní (senzorická) vlákna mají důležitou roli v regulaci homeostázy Eferentní (motorická) vlákna se dělí na dva systémy a působí obvykle navzájem opačně Sympatikus: vychází z hrudní a bederní míchy; zvyšují činnost organismu - srdeční činnost, tlak, tvorba potu, rozšíření cév Parasympatikus: vychází z mozku a z křížové míchy; utlumují činnost organismu

SMYSLOVÉ ORGÁNY Buňky smyslových orgánů mají funkci receptorů, které přijímají podnět a dostředivými vlákny jej vedou do CNS, kde se signál zpracuje. Dělí se na exteroreceptory (podněty zvnějšku) a interoreceptory (podněty zvnitřku). Mechanoreceptory = hmat, vnímají napětí a tlak, zvuk, polohu těla; v kůži nebo jako proprioreceptory (šlachová tělíska, svalová vřeténka) Chemoreceptory = chuť a čich Fotoreceptory = zrak; vnímají světlo (tyčinky umožňují vidění ve tmě, čípky vnímají barvy) Termoreceptory = vnímají teplotu Nocireceptory = vnímají bolest                                                                          ZRAKOVÉ ÚSTROJÍ Oční koule se skládá ze tří vrstev a uvnitř koule je čočka a sklivec: vazivová vrstva (tunica fibrosa) bělima (sclera) = bílá, neprůhledná, chrání oční kouli, udržuje její tvar a upínají se na ni okohybné svaly, zezadu do ní vstupuje optický nerv (N II. n. opticus) rohovka (cornea) = přechází z bělimy a tvoří přední část koule, průhledná a bezcévná;  cévnatá vrstva (tunica vasculosa) cévnatka (choroidea) = tvoří ji mnoho cév a pigment (melanin), který zabraňuje odrážení světla uvnitř koule řasnaté tělísko (corpus ciliare) = přechází z cévnatky a tvoří přední část, tvoří komorový mok a obsahuje hladké svalstvo (sval řasový - m. ciliaris), drží čočku a umožňuje její akomodaci duhovka (iris) = pokračování řasnatého tělíska, je před čočkou; má různou barvu podle množství pigmentu zornice (pupilla) = otvor v duhovce, kterým do koule proniká světlo; zornicový reflex - zúžení (mióza) a rozšíření (mydriáza) nervová vrstva (tunica nervosa) sítnice (retina) = tvoří vnitřní část oční koule až k zornici v duhovce; obsahuje slepou skvrnu (v místě optického nervu), kde nejsou tyčinky ani čípky, a žlutou skvrnu, což je místo nejostřejšího vidění sítnice optická = slouží k vidění, obsahuje tyčinky (vidění ve tmě) a čípky (rozeznávání barev - čer) sítnice slepá = v přední části, pokrývá zezadu řasnaté tělísko a duhovku, nemá světločivné buňky čočka (lens) = průhledná, láme světlo tak, aby dopadlo správně na sítnici; dokáže měnit své zakřivení (vyklenutí) a tím optickou mohutnost (akomodace = zaostření nějakého objektu; blízké předměty do 15 cm je akomodace maximální, na vzdálené předměty je minimální) sklivec (corpus vitreum) = rosolovitá hmota vyplňující oční kouli oční komory = jsou vyplněné komorovým mokem a spojené skrz zornici přední komora je mezi rohovkou a duhovkou zadní komora je mezi duhovkou a čočkou   Mezi další části oka, tzv. přídatné orgány patří: okohybné svaly (musculi bulbi) = čtyři přímé svaly (dolní N III., horní N III., vnitřní N III., vnější N VI.) a dva šikmé svaly (horní N IV. a dolní N III.) spojivka (conjuctiva) = tenká vrstva na vnitřní straně víček, která přechází v bělimu víčka (palpebrae) = příčně pruhované svalstvo, horní a dolní víčko je spojené v očním koutku slzný aparát (apparatus lacrimalis) = slzná žláza je nad vnějším koutkem a zvlhčuje povrch oka tím, že produkuje slzy (lacrimae), které jdou drobnými vývody a do spojivkového vaku, odkud slznými kanálky putují do slzného vaku a odtud vedou nososlzné kanálky do nosní dutiny   Krátkozrakost (myopia) se projevuje špatným viděním do dálky, je způsobena tím, že se předměty zobrazují před sítnicí. Upravuje se rozptylkou (paprsky jsou moc u sebe, musí se rozptýlit).Dalekozrakost (hyperopia) se projevuje špatným viděním na blízko, je způsobena tím, že se předměty zobrazují za sítnicí. Upravuje se spojkou (paprsky jsou moc rozptýlené, musí se spojit). Poruchy barvocitu (daltonismus) jsou buď celková barvoslepost, což se moc neobjevuje, nebo částečná barvoslepost, kdy je špatné vnímání jedné barvy: protanopie = nevnímá červenou deuteranopie = nevnímá zelenou trianopsie = nevnímá modrou                                                                      SLUCHOROVNOVÁŽNÉ ÚSTROJÍ Zevní ucho (auris externa) boltec (auricula) = elastická chrupavka krytá kůží zevní zvukovod (meatus acusticus externus) = zakřivený kanálek, který propojuje zevní chrupavčité prostředí se spánkovou kostí; obsahuje mnoho žláz, které produkují ušní maz (cerumen) bubínek (membrana tympani) = hranice mezi vnějším a středním uchem; uprostřed je směrem do středního ucha trošku vtažen (pupek, štít bubínku) a srůstá s kladívkem Střední ucho (auris media) bubínková (středoušní) dutina (cavitas tympani) = dutina, ve které jsou sluchové kůstky a sluchová trubice sluchové kůstky = kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes); upnuty na bubínek a oválné okénko; jsou vzájemně propojeny a chrání ucho před zvuky vysoké intenzity Eustachova (sluchová) trubice (tuba auditiva, tuba Eustachi) = spojuje střední ucho a nosohltan a vyrovnává tak tlak na obou stranách bubínku Vnitřní ucho (auris interna) kostěný labyrint (labyrinthus osseus) je vyplněn perilymfou (vnější míza) předsíň (vestibulum) = se středním uchem je pomocí třmínku spojená skrz oválné okénko tři polokruhovité kanálky (canales semicurculares ossei) hlemýžď (cochlea) blanitý labyrint (labyrinthus membranaceus) je vyplněn endolymfou (vnitřní míza) předsíňový labyrint (labyrinthus vestibularis) = obsahuje statické a kinetické čidla; vede zde vestibulární nerv oválný váček (utriculum) a kulovitý váček (succulus) jsou čidla polohy (statické čidla) tři blanité polokruhovité kanálky jsou čidla pohybu (kinetická čidla), sledují rotační pohyb hlavy hlemýžďový labyrint (labyrinthus cochlearis) = obsahuje Cortiho orgán (organum spirale) a vede zde kochleární nerv   Člověk je schopen slyšet zvuky ve výšce v rozmezí 16 - 20 000 Hz. Hlasitost je od 0 dB do hranice 120 - 140 dB, která už vyvolává bolest.                                                                      CHUŤOVÉ A ČICHOVÉ ÚSTROJÍ Chuť i čich jsou spolu propojeny. Pokud člověk přijde o čich, nedokáže se zavřenýma očima poznat chuť. Chuť vnímáme díky chuťovým pohárkům, které jsou uloženy v dutině ústní - jazyk, patro, hltan. Člověk rozeznává 4 základních chutě - sladkost, slanost, kyselost, hořkost. Chuťové vjemy vede do mozku VII. nerv - lícní (n. facialis). Čichové buňky jsou v dutině nosní. Čichový epitel obsahuje buňky čichové s řasinkami, podpůrné buňky a buňky tvořící hlen. Čichové vjemy do mozku vede I. nerv - čichový (n. olfactorius).

POHLAVNÍ SOUSTAVA ŽENSKÉ POHLAVNÍ ÚSTROJÍ VNITŘNÍ POHLAVNÍ ORGÁNY: Vaječník (ovarium) je párová žláza. Obsahuje dřeň a kůru, ve které jsou folikuly, ze kterých dozrávají pohlavní buňky - vajíčka (oocyty). Během pohlavní zralosti ženy jich dozraje asi 400 a jsou uloženy ve zralých váčcích - Graafovy folikuly. Ty produkují estrogeny. Proces prasknutí folikulu a uvolnění vajíčka se nazývá ovulace. Prasklý Graafův folikul se mění na žluté tělísko, které produkuje progesteron, jež udržuje těhotenství. Pokud se vajíčko neoplodní, jde o žluté tělísko menstruační, pokud se oplodní, jde o žluté tělísko těhotenské, které vydrží déle, dokud jeho funkci nepřevezme placenta. V obou případech se žluté tělísko mění na bílé tělísko, které už hormony nevytváří. Vejcovod je párová trubice dlouhá asi 13 cm, propojující dělohu s vaječníky. Ve vejcovodu se vajíčko popřípadě oplodní. Vajíčku trvá asi týden, než se peristaltickými pohyby dostane dělohy. Děloha (uterus) je uložena mezi močovým měchýřem a konečníkem. Skládá se z těla (střední část), dna (horní část) a krčku (vstup), který směřuje do pochvy a tvoří děložní čípek. Pochva (vagina) vede do dělohy. Buňky v její sliznici vytvářejí kyselinu mléčnou, která vytváří kyselé prostředí a hubí bakterie i spermie. ZEVNÍ POHLAVNÍ ORGÁNY: Velké stydké pysky (párové kožní vaky) a malé stydké pysky (párové kožní řasy), které jsou kolem ženského topořivého tělesa - poštěváčku (clitoris).                                                                          MENSTRUACE je cyklus opakující se asi každých 28 dní. První menstruace se nazývá menarche. Zastavení menstruace se nazývá menopauza. 1. fáze menstruační (4 - 5 dní): ztráta krve; ve vaječníku zanikne žluté tělísko a Graafův folikul s vajíčkem dozrává 2. fáze proliferační (5. - 14. den): vlivem estrogenu se obnovuje děložní sliznice a zraje Graafův folikul 3. fáze sekreční (14. - 27. den): ovulace; praská Graafův folikul a mění se na žluté tělísko, které vytváří progesteron, jenž připravuje dělohu na uhnízdění vajíčka; může dojít k oplození vajíčka 4. fáze ischemická: pokud k oplození nedojde, žluté tělísko zaniká, dochází k poklesu pohlavních hormonů a sliznice není pořádně prokrvená, proto odumírá, rozpadne se a je s krví vyplavována, dostaví se menstruace Klimatérium = útlum funkce vaječníků = snížená funkce progesteronu a estrogenu. Zastavuje se menstruační cyklus (nepravidelný, slabý, až se zastaví = menopauza) a nastává ztráta plodnosti. Většinou je to období kolem 45. - 50. roku života, jsou ale i odchylky. Objevují se návaly horka, pocení, nespavost, náladovost, stárnutí pokožky, sklony k nadváze, může se objevit osteoporóza (řídnutí kostní tkáně).                                                                          MUŽSKÉ POHLAVNÍ ÚSTROJÍ VNITŘNÍ POHLAVNÍ ORGÁNY: Varle (testis, mn. testes) je párová žláza, jejíž hlavním úkolem je produkce hormonů a spermií (hlavička, krček a bičík). Uvnitř jsou semenotvorné kanálky, některé z nich ústí do nadvarlete. Nacházejí se tam Sertoliho buňky, které jsou důležité pro zrání spermií a Leydigovy buňky, které jsou pro tvorbu testosteronu. Nadvarle (epididymis) slouží jako zásobárna spermií, kde dozrávají. Přechází v chámovod, což je asi 40 cm dlouhý párový kanálek spojující nadvarle s močovou trubicí, je tvořen hladkým svalstvem, které ovládá vypuzování spermií. Pokud jsou tam spermie moc dlouho, rozpadají se a jsou fagocytovány. Semenný váček je párová žláza u močového měchýře nad prostatou. Produkují alkalický sekret, který přidává zajišťuje výživu a mobilitu spermiím. Žláza předstojná (prostata) je nepárový orgán pod močovým měchýřem. Stejně jako semenné váčky produkuje sekret, který přidává na životaschopnosti spermií v děloze.  ZEVNí POHLAVNÍ ORGÁNY: Penis (pyj) se skládá z kořene, těla a žaludu. Má topořivá tělesa, což jsou dutinky, které se příležitostně plní krví a tím se orgán zvětšuje a tuhne. Šourek je umístěn pod pyjem, nepárový kulovitý vak v půlce rozdělen, v každé polovině je jedno varle s nadvarletem. Je tam teplota o 4 stupně menší, což umožňuje správné zrání spermií. Při pohlavním vzrušení dochází ke kontrakcím semenných váčků i prostaty a jejich obsah je vypuzován do močové trubice, kde se smísí se spermiemi a sekretem nadvarlat = ejakulát. Jde o zhruba 3 - 6 ml, přičemž 1 ml má 50 - 100 milionů spermií.                                                                          GAMETOGENEZE Pohlavní buňka = gameta. Samičí gameta je vajíčko (ovum), samčí gameta je spermie. Obsahují haploidní sadu chromozomů - 23 chromozomů (22 autozomů, 1 gonozom - X nebo Y). SPERMATOGENEZE probíhá v semenotvorných kanálcích varlete. Spermie vznikají ze zárodečné buňky - diploidní spermatogonie, která se dělí mitoticky a vzniknou diploidní spermatocyty I. řádu. Vstoupí do prvního meiotické dělení a vytváří se haploidní spermatocyty II. řádu. Ty se rozdělí (protože mají pořád zdvojené chromatidy) a vzniknou dvě haploidní spermatidy. Z každé spermatogonie vzniknou tedy 4 sperimatidy. Ty potom zrají do finální podoby spermie. OOGENEZE probíhá v ovariích (vaječnících). Vajíčka vznikají z buněk v kůře vaječníků, zárodečné buňky = diploidní oogonie, ze kterých mitózou vzniknou diploidní oocyty I. řádu, které jsou v primordiálním folikulu, a ty potom vstupují do meiózy. Zrání těchto folikulů probíhá až v pubertě vlivem hormonů. Pokračuje meióza (metafáze) a vznikají dvě buňky - haploidní oocyt II. řádu (má zdvojené chromatidy) a pólocyt (rudimentální buňka). Druhé meiotické dělení je po ovulaci a dokončeno až po proniknutí spermie, kde z oocytu II. řádu vznikne vajíčko a druhé pólové tělísko, přičemž první pólocyt se dělí mitózou, ale potom jsou všechny tři vstřebány.                                                                         TĚHOTENSTVÍ OPLOZENÍ = k oplození dojde ve vejcovodu, kdy do vajíčka pronikne spermie a vznikne zygota, začne se rýhovat (tak už vznikají diploidní buňky) a usadí se v děloze = nidace.  Dvouvaječná dvojčata vznikají oplozením dvou vajíček.  Jednovaječná dvojčata vznikají oplozením jednoho vajíčka (jednou spermií), které se potom rozdělí na dvě.                                                                        TĚHOTENSTVÍ trvá přibližně 280 dní (40 týdnů) = 10 lunárních měsíců (4 týdny). HCG = human chorionic gonadotropin, je hormon, který produkuje embryo. První trimestr: 1. - 3. týden: po oplodnění vajíčka vzniká morula a potom blastocysta (v ní jsou buňky, z kterých vše roste) a 6. den se usadí v děloze. Vzniká krevní propojení mezi matkou a embryem Embryonální období (3. - 8. týden): diferenciace buněk - vznikají zárodečné listy (ektoderm, mezoderm, entoderm), embryo je náchylné na vnější vlivy (alkohol, infekce, strava...). Asi během 24 dní po oplození je vyvinuto prvotní srdce ve tvaru S a embryem začne proudit krev Fetální období: výrazný růst plodu v amniové dutině, dítě je spojeno s placentou pomocí pupeční šňůry (umbilicus); Druhý trimestr: 4. měsíc: slyší matčin hlas 5. měsíc: se začíná pohybovat, je možné určit pohlaví 6. měsíc: je plod aktivní Třetí trimestr: 7. - 9. měsíc: vývoj stále pokračuje, pohyby dítěte jsou značné Placenta (plodové lůžko) společně s plodovou vodou zajišťuje vývoj a růst plodu. Vzniká diferenciací fetálního základu plodových obalů, především z choria. S plodem je spojená pupečníkem (umbilicus) přibližně 50 cm dlouhým, ve kterém mají cévy spirálovitý průběh (jedna žíla, dvě tepny). Jejími úkoly jsou výměna krevních plynů, dodávání živin plodu, produkce hormonů, imunologická bariéra. V pupeční šňůře jsou kolem jedné žíly obtočeny dvě tepny (vena umbilicalis, arteriae umbilicales) a kolem nich je Whartonův rosol. Z placenty do plodu je pupečníkem přiváděna krev bohatá na živiny a kyslík - část do jater, kde se zpracovávají živiny a část krve je odvedená do ductus venosus (venosus = spojuje dvě žíly), která játra obchází a tím se dostane do dolní duté žíly. Až do jater jde čistá okysličená krev, dále je smíšená. Po narození ductus zaniká.                                                                        ZÁRODEČNÉ LISTY se vytváří ve 3. týdnu těhotenství. Ektoderm: kůže a její deriváty (řasy, vlasy, chlupy, nehty), nervový systém, oči Mezoderm: svaly, kosti, kardiovaskulární systém (srdce, cévy, krev), lymfatický systém, močopohlavní systém Entoderm: dýchací soustava (hrtan, průdušnice, plíce), trávicí soustava mimo ústní dutiny a řitního otvoru (játra, žlučník, slinivka břišní, žaludek, tenké a tlusté střevo)                                                                        POROD se stanovuje přibližně na 266. den (38. týden) od oplodnění. Do 6 týdnů po porodu se tělo matky dává zpátky dohromady do původního stavu před oplodněním. předčasný: do ukončení 37. týdne (9. měsíc je 38. týden) v termínu: 38. - 42. týden opožděný: po 42. týdne Fáze porodu: I. fáze: otvírací: začíná pravidelnými stahy dělohy, praskne plodová voda, sloužící k otevření děložního hrdla (to zaniká a pak vzniká děložní branka) a končí zaniknutím děložní branky; kontrakce nepřesahují 1-2/10 min II. fáze: vypuzovací III. fáze: porod placenty a plodových blan                                                                          VÝVOJ DÍTĚTE: Prenatální:Embryo: prvních 8 týdnůPlod: 9. týden až po narozeníPostnatální:Novorozenec: do prvního měsíce (28 dní)Kojenec: do prvních narozeninBatole: 1. - 3. rokPředškolák: 3. - 6. rok